Výstava svatováclavských artefaktů a vyobrazení v Anežském klášteře představuje smutný důkaz toho, jak lze pohřbít atraktivní a plodné téma z českých dějin. Usebrání nejrůznějších vyobrazení, soch a propriet „knížete země české“ se v překrásném gotickém prostoru rozprostírá v nedefinovaném chaosu, v němž se ztrácí jakákoli chronologie, a co je nejhorší – jakýkoli příběh a poselství výstavy. Co chtěli kurátoři expozice sdělit, to je věru tajemné: v úvodu si divák přečte výklad života sv. Václava, svou úrovní blízký středoškolské rešerši z internetu, dále narazí už jen na strohé a špatně čitelné popisky, které často neprozrazují nic víc než název, místo původu a sponzora. K dohledání relevantních informací aby si člověk koupil katalog, ale 600 Kč za útlý paperback? Kde to žijeme. Skutečně nebylo možné exponáty rozdělit tematicky, nebo aspoň jejich nahloučení okomentovat infotabulemi, jak bývá dobrým zvykem při podobně laděných projektech? Takto nezbývá než brousit mezi eklektickými ostrovy gotiky, renesance, baroka i secese, probírat se reprezentacemi svatého Václava v umění (čili jakousi blíže nespecifikovanou mytologií knížete) a užitnými předměty, které návštěvník vlastně nemá komu připsat. Protože ať je předmětem výstavy cokoli, o svatováclavské pověsti, kultu a osobnosti se nelze dozvědět než povrchnosti. Odcházel jsem nejen zklamán, ale přímo rozladěn.